podpora pro lidi s psychickými problémy a jejich blízké

Sára

Jmenuji se Sára,

Od puberty jsem prožívala těžkou životní zkoušku ohledně mojí rodové identity, nerozuměla jsem tomu, co se mi děje. Prošla jsem si Coming outem a dvěma pokusy o sebevraždu v odstupu devíti let. Diagnostikovali mě emočně nestabilní poruchu osobnosti. Od roku 2014 se u mě dali věci do pohybu a moje psychika je zase stabilizovaná díky medikaci, terapiím a dalším okolnostem, které mne potkaly a ráda se s Vámi o ně podělím. Vím, že mě čeká neustálá práce na sobě, abych se neocitla zase na dně. Pracuji na sobě, a daří se mi.

Mám ráda nezávislé filmy, malování, turistiku, knížky, a procházky s mojí fenkou Amy.

Vít

Jmenuji se Vít a onemocněl jsem schizofrenií z důvodu hektické doby, která je náročná na výkon. Nemoc mě donutila zvolnit a řešit jen to důležité. Vím jak život zvolnit a získávat náhled na svoji psychickou nemoc.To je jediné, co je důležité. Nepřežívat ale žít.

Lucie

Jmenuji se Lucka. Zažila jsem divokou pubertu se závislostí na perníku a pokusila se o sebevraždu. Skoro 10 let mi nebylo pomoci. Ale časem člověk zraje a potýká se s nepřízní života. Když víš na koho se obrátit a vše co si přeješ se s tvým úsilím a další pomocí nakonec splní. Budeš opět šťastný/šťastná.
To je jediné, co je důležité. Nepřežívat ale žít,
Pokud toto čteš jsi na dobré cestě.

Honza

Jmenuji se Honza a jsem abstinující “toxík” a alkoholik. Bral a pil jsem více jak dvacet let s menší či větší intenzitou. Hodněkrát jsem se tedy dostal na své pomyslné dno a pak se musel zase a zase po malých krůčcích dostávat nahoru. Na začátku bylo nejtěžší a určitě nejdůležitějsí, přiznat si, že už to sám nezvládám a říci si o POMOC. Zahodit ostych, obavy, nechuť a stud a udělat ten první zásadní krok – kontaktovat některou z organizací zabývající se touto problematikou. V mém případě to bylo k-centrum a vzpomínám si, jak mě tehdy mile překvapilo, jak jsou vstřícní a přistupují ke všem (ať už vypadají jakkoliv) rovnocenně. Vyslechli si můj příběh, poradili, jaký typ léčby by byl pro mě asi nejvhodnější a pomohli mi některé z nich kontaktovat. Léčebných zařízení jsem prošel určitě více, než by bylo nezbytně nutné. Některé rady jsem tehdy považoval za zbytečné strašení, mě se tohle řece netýká anebo jim nepřikládal potřebnou váhu. Člověk se asi někdy musí pořádně spálit… Nejvíc mi pomohla psychoterapie. Hlavně skupiny, do kterých jsem se rád aktivně zapojoval. Dostával jsem zpětnou vazbu a zjišťoval, jak mě lidé skutečně vidí a mohl nahlédnout hlouběji do sebe. Musím říci, že to byl někdy pořádný šok a nějaký čas trvalo, než jsem to vstřebal a přijal. Individuální terapie má zase tu výhodu, že je více prostoru pro sebe a také můžete otevřít téma, kterého se bojíte nebo se stydíte ho otevřít sám před sebou, natož pak před celou skupinou. Já stále docházím ambulantně na adiktologii, jak na skupinu, tak na individuál, protože práce na sobě nikdy nekončí. Jeden můj kamarád mi před pár lety řekl: “víš u Tebe mám pocit, že mi opravdu nasloucháš, když Ti něco osobního říkám a že se mi snažíš skutečně pomoct”, tak snad to nebyla jen přátelská lichotka Rád Vás vyslechnu a pokud to bude v mých silách, tak i poradím. Případně odkážu na fundovanějšího kolegu a samo sebou poskytnu potřebné kontakty.

Klára

Narodila jsem se 4.7.1995 v Turnově. Dětství jsem prožila v malebném prostředí pod Jizerskými horami. Na základní škole se u mě začaly projevovat těžké deprese, ale rodiče to přičítali nastupující pubertě. Skutečnost však byla jiná. Trpěla jsem nadváhou a stala se tak terčem šikany od některých  spolužáků. Vedle posměšků ve třídě jsem se stala obětí i kyberšikany. Začala jsem tak nenávidět své tělo a už ve třinácti letech jsem se pořezala žiletkou na předloktí. Ona nenávist v pozdějším věku ne jen že nezmizela, ale začala se prohlubovat. Když mi bylo šestnáct, má nenávist k vlastnímu tělu, mě dohnala k dalšímu sebepoškozování. Tehdy jsem poprvé navštívila ordinaci psychiatra, který mě vyšetřil a rodičům řekl, že skutečně trpím těžkými depresemi. Rozhodla jsem se, že budu s tímto nelehkým údělem bojovat. Trpím  hraniční poruchou osobnosti, úzkostmi, panickými atakami a výkyvy nálad. Nejprve jsem zhubla, spousta věcí se vyřešila, ale se zlomeným sebevědomím bojuji dodnes. Mám za sebou dokonce dva pokusy o sebevraždu. V současné době se cítím dobře a myslím si, že mohu svou radou a zkušenostmi pomoci druhým pacientům.

Pokud toto čteš jsi na dobré cestě.

Romana

Jmenuji se Romana. Můj příběh, mé setkání s duševním onemocněním, začalo před mnoha lety. Trápily mne úzkosti a deprese. Jenže tahle dlouhá cesta, kterou jsem se, i přes občasné nezdary, odhodlala jít, mi nakonec přinesla poznání, poučení a vlastně i radost. Moje vlastní zkušenost s duševním onemocněním mě přivedla k přání, předávat prožité poznatky těm, kteří o ně stojí. Těm, kteří se snaží svoji nemoc poznat, učí se s ní žít a věří, že i s duševním onemocněním je možné prožít docela fajn život. Ráda se toulám přírodou, našli byste mě v křivoklátských lesích, na Brdech nebo v Jeseníkách. Dobrých knih není nikdy dost, já mám nejradši ty, které vždycky dobře dopadnou. Mým velkým koníčkem a mohla bych říct, že terapií, je psaní. Dlouhá léta mne provází životem kočičky a právě ony mi byly inspirací k napsání dvou knížek. V době, kdy jsem zrovna procházela těžkým obdobím, jsem si založila blog. Pomohl mi odložit do něj vše, co mě trápilo a současně jsem z písmenek čerpala sílu a naději. Máte-li chuť nahlédnout, zvu Vás sem: https://zivotemschuti.blogspot.com/. Psala jsem také články do blogu pro obchod, který se zabývá slovanskou módou, tradicemi a tíhne k přirozenosti, přírodě. Vlastně mi pomáhají takové obyčejné věci. Jsem přesvědčená, že každý něco umíme, co nám v každodennosti může přinést radost, odpočinek a pomocnou ruku, když se nedaří. Pro mě je to pečení kváskového chleba, ráda vařím.

Katka

Již od dětství můj život nebyl lehký a s následky se potýkám celý život. Nyní jsem máma čtyř dětí, z toho jedno s hendikepem, a prošla jsem si naprostým vyčerpáním a vyhořením, vyústilo v těžkou depresi a nechtělo se mi dál žít. Sáhla jsem si na dno a odrazila se od něj a začala na sobě tvrdě pracovat, nebylo to snadné, ale jde to, když se chce.