Jmenuji se Honza a jsem abstinující “toxík” a alkoholik. Bral a pil jsem více jak dvacet let s menší či větší intenzitou. Hodněkrát jsem se tedy dostal na své pomyslné dno a pak se musel zase a zase po malých krůčcích dostávat nahoru. Na začátku bylo nejtěžší a určitě nejdůležitějsí, přiznat si, že už to sám nezvládám a říci si o POMOC. Zahodit ostych, obavy, nechuť a stud a udělat ten první zásadní krok – kontaktovat některou z organizací zabývající se touto problematikou. V mém případě to bylo k-centrum a vzpomínám si, jak mě tehdy mile překvapilo, jak jsou vstřícní a přistupují ke všem (ať už vypadají jakkoliv) rovnocenně. Vyslechli si můj příběh, poradili, jaký typ léčby by byl pro mě asi nejvhodnější a pomohli mi některé z nich kontaktovat. Léčebných zařízení jsem prošel určitě více, než by bylo nezbytně nutné. Některé rady jsem tehdy považoval za zbytečné strašení, mě se tohle řece netýká anebo jim nepřikládal potřebnou váhu. Člověk se asi někdy musí pořádně spálit… Nejvíc mi pomohla psychoterapie. Hlavně skupiny, do kterých jsem se rád aktivně zapojoval. Dostával jsem zpětnou vazbu a zjišťoval, jak mě lidé skutečně vidí a mohl nahlédnout hlouběji do sebe. Musím říci, že to byl někdy pořádný šok a nějaký čas trvalo, než jsem to vstřebal a přijal. Individuální terapie má zase tu výhodu, že je více prostoru pro sebe a také můžete otevřít téma, kterého se bojíte nebo se stydíte ho otevřít sám před sebou, natož pak před celou skupinou. Já stále docházím ambulantně na adiktologii, jak na skupinu, tak na individuál, protože práce na sobě nikdy nekončí. Jeden můj kamarád mi před pár lety řekl: “víš u Tebe mám pocit, že mi opravdu nasloucháš, když Ti něco osobního říkám a že se mi snažíš skutečně pomoct”, tak snad to nebyla jen přátelská lichotka Rád Vás vyslechnu a pokud to bude v mých silách, tak i poradím. Případně odkážu na fundovanějšího kolegu a samo sebou poskytnu potřebné kontakty.